Cesta do Malajsie
Jiz opousteni Bangkoku se zdalo byt celkem slozite. Nejdrive jsme dojeli na zastavku, vzdalenou asi pul hodiny od hlavnio nadrazi a tam jsme na neco dve hodiny cekali. No alespon jsme si mohli dat posledni piva Chang ;-) Po dvou hodinach jsme se konecne rozjeli a zahy jsme pochopili, v cem byl asi problem. Na okraji mesta jsme jiz za tmy projizdeli nejvice zatopenou casti Bangkoku a misty jsme ani nevideli na koleje. Pred opustenim mesta jsme jeste projeli jednou uplne zatopenou stanici. Nevime jak to zvladali, ale nejak vsechno dal fungovalo.
Pote uz jsme si ale uzivali komfortu thajskych vlaku. Jo to neni jako v Indii, tedy udelej si vsechno sam a vytahni spacak. Zde prochazi vlakem borec, ktery vsechno pekne nachysta a povlece! Spani bylo komfortnejsi nez vetsina ubytoven ve kterych spime ;-) Kdyz jsme se rano probudili, zjistili jsme, ze vlak dvouhodinove zpozdeni nedohnal, ba naopak. Do mesta blizko malajskym hranicim jsme dorazili az kolem obeda, takze jsme presun do nove zeme odlozili na dalsi den.
Mestecko Hat Yai, ve kterem jsme tedy na jednu noc zakotvili, neni nicim moc zajimave. Jedine co nas zaujalo, byly mistni zapasy Muy Thai, ktere se na mistni vojenske zakladne maji konat kazdou stredu, tedy den naseho pobytu. Bohuzel jsme zjistili, ze zapasy byly zruseny, takze jsme Muy Thai v Thajsku nezvladli. Budem se muset vratit :-) Zbytek dne jsme tak vyplnili cim jinym, nez rozluckou s thajskou kuchyni. Obchazeli jsme na nocnim marketu jednotlive stanky tak dlouho, nez jsme byli prezrani a pak si sli pustit film na dobrou noc.
Druhy den jsme hned rano vyrazili k hranicim. No a povedl se nam docela husarsky kousek. Povedlo se nam netrefit nami vybrany hranicni prechod a prejit na jinem! Vzali jsme autobus, ktery jel primo na nas vytipovany prechod – Pandar Besar. Asi po hodine jizdy jsme dojeli do nejakeho predmesti a autobus odbocoval z hlavni. Jenomze na znacce, kterou jsme bohuzel zahlidli, bylo napsano “border” cili “hranice” rovne a Pandar Besar doprava. Usoudili jsme tedy, ze hranici jsou kousek za mestem a autobus akorat jede do mesta. Doptat se v autobuse bylo nemozne, protoze nam nikdo nerozumnel. Vystoupili jsme a vyrazili smer hranice. Po 500 metrech jsme uvideli znacku: “Border 12 km”. To nam teda prislo hodne divny, ale rozhodli jsme se neco stoupnout. Zastavili nam dve Thajky, ktere nas ochotne hodily az na hranice. Tam jsme prosli jak thajskou, tak malajskou stranou bez problemu (nastesti nam nenasli zadny drogy, za coz je v Malajsii trest smrti, jak nam nekolikrat pripominali informacni tabule v zone nikoho). A hned za immigracnim jsme take zjistili, ze ja jsem dostal viza na 30 dni a Bara na 90...asi se jim libila vic:-)
Jiz v Malajsii jsme zjistili, ze se nam tedy podarilo dojet na druhy prechod, ktery je od nami vybraneho vzdaleny asi 50 km. Bohuzel zde nebyly zadne normalni spoje, pouze taxiky, tak jsme opet zacali stopovat. Asi po pul hodce nam zastavili dva Malajci, kteri nas ochotne odvezli az do mesta Jitra, ze ktereho nemel byt problem chytnout autobus do mesta Kuala Perlis, ze ktereho jezdi trajekt na ostrov Langkawi, coz byl nas cil :-) Po ceste nas jeste pozvali na mistni napoj nitra, ktery se ziskava z kury stromu. Chutnalo to trochu jako takovy kulickovy ovoce z Thajska, jehoz nazev samozrejme nevime :-) Vysadili nas primo na autobusaku a hle, myamarsky doutniky prisli vhod, hned jsme jim dva dali jako podekovani:-)
Po chvilce cekani jsme se zkusili poptat, jak to vypada s autobusem do Kuala Perlis a prekvapive zjistili, ze zadny nejede. Tak jsme museli vzit bus do Kangaru, ze ktereho uz jsme se Kuala Perlis kolem 5 vecer dostali. Kdybychom neminuli ten prechod, byli bychom tam na obed no, ale nemuze se taky povest vsechno. Nastesti jeste jezdily trajekty na ostrov, tak jsme koupili listky, ochutnali prvni malajske jidlo v pristavu (zatim mirne zklamani, ale to se urcite zlepsi!) a po narocnem dnu jsme jiz za tmy konecne dorazili na ostrov Langkawi.
Fota:
1 - uz jen kousek a jsme tam!!
2 - s imigracni urednici, ktera sama fatku pojmenovala "black adn white" a neustale s jinymi zenskymi potezkavaly nase batohy a koulely ocima, jak to muzeme tak tezky nosit:-))