Cesta na Mabul
Do Kota Kinabalu, neboli hlavniho mesta statu Sabah, jsme dorazili po desate hodine ranni a hned po ubytovani jsme vyrazili na filipinsky market, ktery se kona jen jednou do tydne prave v nedelu. To, ze je filipinsky, znamena pravdepodobne pouze to, ze prodavaji Filipinci. Jinak nam na nem nic extra neprislo. Nabizi se zde mismas opravdu vseho, pres zradlo, obleceni, zvirata (coz se Barusce samozrejme moc libilo, takze jsme malem odesli se trema psama) a ruzne tretky. Takze jsme market svizne probehli a vratili se na hotel.
Jarda s Martinou se rozhodli pujcit na jejich tydenni pobyt v Sabahu auto s podminkou, ze to za ne odridime, protoze nemeli mezinarodni ridicak. S tim jsme samozrejme radi souhlasili ;-) Po obvolani tri pujcoven jsme zjistili, ze vsechny zahadne nabizeji stejnou cenu (i po sleve), tak jsme rovnou vzali auto od pani, ktera za nami prijela az hotel.
Vecer jsme vyrazili na vyhlaseny vecerni kinabalsky (neplest s kanibalsky) market. Nabidka ryb je opravdu uzasna, staci si jen vybrat kousek, ktery se vam zamlouva a do par minut to mate na taliri pred sebou. My jsme si dali jednu vetsi rybu (nazev teda opravdu nevim) a masicko bylo opravdu vynikajici. Holt kdyz je to cerstve z more, je to neco jinyho. Jinak nudle a ryze tam teda nebyla nic moc, takze zde si davat opravdu jen morske potvory. Po jidle jsme jeste chvilu courali po marketu. Ryby se tu prodavaji i cerstve-neuvarene, obzvlaste impozantne pusobili velci tunaci. Vecer jsme spotrebovali prvni zasobu alkoholu z Labuanu – vodku White Mischief. Kdyz Jarda zjistil, ze trictvrte litrova flaska stala na nase nejakych 54 Kc, malem neusnul. A to se prosim nejedna o zadnou brecku, tato vodka byla vyhlasena nejlepsi vodkou Asie!
Druhy den jsme meli od 11 k dispozici pujcene auto, takze jsme hned vyrazili na objizdku ostrova. Rozhodli jsme se nic neplanovat, vyrazit podel pobrezi smer sever a kdyz narazime na pekne misto, zastavit na koupacku. Bohuzel silnice nevedla zrovna podel more, takze jsme dojeli az na nejsevernejsi bod celeho Bornea – Tip of Borneo. Vlada se snazi toto misto vehementne propagovat pro turisticky ruch, i kdyz zatim celkem neuspesne. Je tu sice par plazi a ubytoven, ale lidi se tu vetsinou jezdi jen vyfotit na tom nejsevernejsim bodu a pak miri zpet. Skoda, misto je to na lenoseni jako delane! Zastavili jsme se tu alespon na obed v sympaticke restauraci na plazi a Martina s Jardou vyuzili hned prvni moznost na koupacku.
Z Tip of Borneo jsme se nakonec rozhodli posouvat smer vychod a vecer zakotvit v nejake ubytovne pokud mozno u more. To se bohuzel nepodarilo, vzhledem k tomu, ze toto misto turisty opravdu vyhledavane neni, narazili jsme na pouze jedno ubytovani u more, ktere bylo v katastrofalni stavu (zadna voda) a druhe, ktere bylo dosti predrazene (byla tam i plazmovka!). Takze jsme nakonec skoncili v mestecku Pitas, kde krome par mistnich restauraci opravdu nic nebylo. My jsme ale taky nic jineho nepotrebovali a po flasticce vinka (dalsi ze zasob z Labuanu) jsme sli spat.
Rano jsme vyrazili kolem 7 jiz za silneho monzunoveho deste. Vubec nam ty prvni tri dny v aute dost prselo, ale tento den to byl opravdu extrem. Jak jsme ta projizdeli mistni krajinou, nemohli jsme si nevsimnout, jak mistni drasticky zmenili raz krajiny vykacenim pralesu a sazenim olejovych palem. Borneo driv byvalo cele pokryte destnym pralesem, to je dnes uz bohuzel davna historie. Symbolicky bylo nasim cilem tohoto dne navsteva utociste zvirat, ktere touto zmenou utrpeli nejvice, a to orangutanu. Orangutan je primat, ktery je nejvice podobny cloveku. V malajskem jazyce orang utan znamena “pan lesa”. Zoologove tvrdi, ze mame s orangutany az 96,4% spolecnych genu. Orangutani utociste je v Sabahu situovano ve vesnicce Sepilok, ktera se nachazi na okraji Kabili-Sepilok chranene rezervace. Cilem tohoto projektu je zachrana zranenych nebo opustenych orangutanu a jejich nasledny navrat do prirody. Rehabilitace probiha v nekolika fazich, nejprve jsou orangutani pouze v centru, uci se jak lozit po stromech a dostavaji stravu. V dalsi fazi jsou vypousteni do okrajove casti parku pres den. A v posledni fazi jsou vypusteni uplne. Pro turisty je nejzajimavejsi tzv. krmeni. Na okraji parku je vybudovana tzv. krmna plosina, kam orangutanum zamestnanci nosi dvakrat denne “doplnek stravy”. Nekteri toto vyuzivaji pouze na zacatku jejich opetovneho pobytu v dzungli, jini se sem vraceji pravidelne cely zivot. Pri nasi navsteve prisla pouze orangutani mama s malym orangutankem a evidentne jejich otec, ktery se o ne po celou dobu krmeni poctive staral. Jidlo nalakalo i velky pocet makaku. Zajimave bylo pozorovat, jaky respekt meli makakove z matky s ditetem, zatimco otce se vubec nebali, dokonce mu kradli zradlo od huby ;-)
Po orangutanech jsme se jeste rozhodli dojet do udoli nejvetsi reky na Borneu – Sungai Kinabatangan. Nasli jsme si sympaticke ubytovani uplne na konci silnice (tedy alespon pro nas sedan) a v dobre vire vyrazili do vesnice na veceri. Zde jsme tvrde narazili na tzv. “balickovitost” Bornea. Je zde totiz celkem komplikovane cestovat na hodne mist na vlastni pest. Do spousty rezervaci se da dostat pouze pres jednu spolecnost, ktera sve monopolni postaveni vetsinou dosti zneuziva. Vysledkem tak je, ze se do takovychto destinaci dostanete pouze na x-denni balicek za nechutne prachy. Zde nastesti byla alespon moznost ubytovani, s jidlem uz to bylo horsi. V restauraci, kde se z vesela nacpavala asi desitky bilych (i Cech byl mezi nimi ;-)), nas najist proste nenechali, ze pry pouze pro pro “balickare”. Takze jsme nakonec skoncili v nasi ubytovne na vajickach a toastech. No ale nebylo to taky vubec spatny, aspon jsme si pomalu zacali zvykat na ten Novy Zeland.
Druhy den rano byl vylet na lodicce po rece na sledovani mistni fauny. My jsme vynechali, ale Jarda s Martinou jeli a vubec nelitovali. Podarilo se jim videt orangutana ve volne prirode, opet Proboscis monkey a Martina pry zahlidla i krokodyla (Jarda uz ma dlouho dobu stejne bryle, takze ten mel smulu). Po snidani a kratkem relaxu na terasce (misto se nam fakt moc libilo) jsme opet vyrazil dal. Tentokrate smer jih, vecer jsme se chteli dostat do mestecka Semporna, ze ktereho vyrazeji lode na blizke ostrovy.
Cestu jsme si jeste zpestrili navstevou jeskyni Madai. Jeskyne se nachazeji asi asi 4 kilometry od hlavni silnice a hned po nasem prijezdu se kolem nas sebehla skoro cela vesnice. Z jednoho borce se vyklubal pruvodce, tak jsme se domluvili na deseti ringitech a zapocali nasi prohlidku. Martine s Jardou se moc nechtelo, takze tentokrate byl pruzkum zase na nas. Jeskyne se pouziva pro sber hnizd, ktere jsou vyhlasenou cinskou pochoutkou (uz jsme o tom psali v jednom z drivejsich clanku). Behem nasi navstevy nebyla sezona, takze jeskyne vicemene zely prazdnotou. V sezone se zde ale cile sbira, videli jsme alespon natazena lana a opustene ubytovny sberacu. Teda z tech vysek sel docela strach, i v pruvodci pisi ze je to hodne rizikove zamestnani. Prochazka jeskyni vsak byla paradni, prijemne se naslapovalo v netopirim trusu - polopate receno jsme se po kotniky brodili v netopyrich sr....:-) Nas pruvodce s bilym trickem asi uprostred trasy uklouznul a pekne se v tom vyvalel, coz mu prislo vtipny a cely zbytek cesty se tomu hrozne smal. Ale jinak prijemni lide tu ziji.
Zbytek cesty do Semporny jsme jiz nic zajimaveho nevideli, jen same plantaze olejovych palm.
Foto (orangutanky dodame pozdeji ;-)):
1, 2 - nase pohodove ubytovani u Sungai Kinabatangan
3, 4 - prohlidka jeskyne
5 - "baracky" sberacu hnizd
6 - vyhlasena pochoutka v podobe ptaciho hnizda vysbirana primo z netopyriho trusu