Mae Sariang
Vecer pred odjezdem z Lamphunu jsme se konecne rozhodli, kam ze to vlastne pojedem a zvolili mestecko Mae Sariang, ktere se nachazi na severozapade zeme asi 30 km od hranic s Myamarem (nekdejsi Barma). Mestecko to melo byt pohodove, bez vetsiho poctu turistu a hlavne take plne ruznych etnickych skupin. Protoze to ale neni uplne vyhledavanejsi misto, tezko se nam hledal autobusovy spoj, takze jsme opet zkusili stesti se stopem. Nakonec se ukazalo, ze z naseho mista se nestopovalo uplne nejjednoduseji, takze jsme se po 2 stopech a dvou hodinach cesty dostali teprve na silnici, ktera vedla nasim pozadovanym smerem :-) Tam se o nas dokonce dve auta pretahovala, nakonec vyhrala ucitelka anglictiny, se kterou se moc hezky povidalo. Bohuzel jela pouze 30 km a ve meste, kde nas vysadila zrovna zacalo prset a zvhledem k tomu, ze se jiz taktez zacalo pripozdivat, zbabele jsme nasedli na autobus. Zaver cesty jsme absolvovali placenou dodavkou, takze jsme zvladli za den vystridat 5 dopravnich prostredku!
Vecer jsme zasli na kafe za Danielem, borcem pres couchsurfing. Chudak zde pracoval jako ucitel anglictiny, ale ted jim zrusili skolu, tak pomaha sve thajske pritelkyni v restauraci a hleda nove misto. Kazdopadne to byl zajimavy typek a jejich hospudku jsme si dost oblibili a casto se sem zasivali vecer nebo kdyz bylo moc teplo. Byla krasne umistena s vyhledem na reku, jidlo bylo vynikajici, jen to pivo bylo trosku drazsi :-)
Druhy den jsem vyrazil rano na kole po okoli. Puvodne jsem mel jet prave s Danielem, ale meli nejak moc prace v restauracce, tak mi aspon nabidl, ze mi pujci kolo. Rad jsem prijal, ale po 5 minutach jizdy jsem uz zacal litovat. Kolo to bylo detske, cele samozrejme pekne prorezavele a na prednim kole osma. To by jeste tak nevadilo, proste bych jel jenom pomalu, jenze pri prvnim kopecku dolu jsem zjistil, ze funguje pouze jedna brzda (samozrejme predni) a to pouze na dobrzdovani, jinak se musi vyuzit vsechny dostupne koncetiny. Puvodne jsem chtel objet ctyri pagody, ktere jsou rozmistene na kopeckach kolem mesta, ale nakonec jsem skoncil pouze u jedne a to jsem byl rad. Fakt je deprimujici, kdyz do kazdeho mirneho (tim ale opravdu myslim, ze to jenom neni uplne rovne) sesedate z kola a tlacite (nebo spise jdete s kolem). Nastesti stala pagoda, resp. vyhled za to. Bylo od ni krasne videt cele udolicko s rekou a ryzovymi policky a celkem slusne kopce zvedajici se na obou stranach udoli. Po ceste na zpet jsem se jeste chtel stavit k vodopadum, ktere byly par kilaku od mesta, ale rychle jsem si to s prihlednutim ke kolu rozmyslel ;-)
Po obede jsme zasli opet do hospudky, jestli se bude neco dit a ono se delo. Zrovna tam byl majitel baru pres reku, Ben z Texasu, a ze pry jedou na koupacku k vodopadu, a ze jestli se nechcem pridat. To jsme samozrejme nemohli odmitnout. Vodopad to byl opravdu prekrasny, ne moc velky, ne moc maly, proste tak akorat a hlavne tam nebyli vubec zadni lidi! Takze jsme se tam v klidku valeli, nechali se masirovat padajici vodou a kochali se krasnymi vyhledy do udolicka.
Zbytek dne jsme tak nejak prokecali a propili. Je to v teto casti opravdu zajimave (a drsne zaroven). Hodne lidi z Myamaru se samozrejme snazi emigrovat do Thajska, kazde vsude po cestach jsou vojenske hlidky. Dalsi zajimavosti je zdejsi puvodni obyvatelstvo – Karen. Ti byli nasilne rozdeleni ustanovenim hranic mezi Thajskem a Myamarem. Mnozi z techto lidi na thajske strane nemluvi thajsky, maji svuj vlastni jazyk. Na myamarske strane vedou tito lide partizanskou valku proti vojenskemu rezimu, ktery mensiny neuznava. Takze tam bohuzel dochazi k vyvrazdovani a znasilnovani celych karenskych vesnic. Prave Benuv spolumajitel baru podporuje tento odboj tim, ze partizanum ilegalne dodava potraviny a zbrane.
Dalsi den jsme puvodne mysleli, ze se premistime do paserackeho mestecka primo na hranicich s Myamarem, ale bohuzel se nam podaril husarsky kousek v podobe zabouchnuti klice v pokoji. Vubec system zamykani v jihovychodni Asii je docela zajimavy. Kdyz odchazite z pokoje, zacvaknete zaklapku zevnitr, bouchnete dverma. Ty pak nejdou otevrit, pouze pomoci klice. Takze kdyz si pri opousteni pokoje neuvedomite, ze nemate klic (chybi tu ten faktor, ze hledate klic, abyste zamkli), jste tam kde jsme byli my :-) Bohuzel jsme spolecne s pani domaci (ktera neumela krome “money” ani trochu anglicky) zjistili, ze v 30ti klicovem svazku zaloznich klicu u 6pokojoveho hotelu neni ani jeden od naseho pokoje. Nato jeji kolegyne sedla na motorku a nekam odjela. Predpokladali jsme, ze jela pro nejakeho zamecnika, tak jsme si v klidu sedli a cekali. Po dvou hodinach se stale nic nedelo, tak jsme zacali byt trochu nervozni. Kdyz tu pani domaci, ktera celou tu dobu, co jsme tam sedeli, pobihala okolo a delala obed, zacala nasazovat drat na dlouhej klacek a lezt na strechu. Nakonec se nam spolecnymi silami podarilo klic z pokoje vytahnout, co se vsak delo cele ty dve hodiny jsme nikdy nezjistili.
To melo za nasledek, ze jsme nas odjezd do paseracke vesnicky odsunuli az na dalsi den a po proflakanem odpoledni jsme si na vecir vylezli alespon na kopecek se sochou Budhy, kde ma byt krasney zapad slunce. Ten jsme bohuzel nestihli, ale i tak to stalo za to, protoze to byl prvni Budha s prsama, kteryho (kterou?) jsme na ceste videli. No treba to nekdo studovanejsi dokaze vysvetlit, my to teda moc nechapem.
Jiz den predtim jsme se tu take srazili s Francouzem s priznacnym jmenem Francoise, se kterym jsme se na pivu ve zdejsi krcme domluvili, ze dalsi den zkusime do “Paserakova” dorazit spolecne.
Fota:
1 - pohled na Mae Sariangske udoli
2 - vesely buzek
3, 4, 5, 6 - u vodopadu
7 - Pat a Matice
8 - prsatej Budha