Novy Zeland – prilet a rozkoukavani se
Desetihodinovy let na Novy Zeland nam prekvapive rychle utekl, neb jsme ho mirne podnapili prakticky cely prochrapali. Cena letenky s AirAsia (jeste jednou se musime pochlubit, 3500 Kc pro oba!) je vykoupena tim, ze nedostanete zdarma vubec nic. I vodu si musite koupit, aspon zachody jsou stale zadarmo. My uz jsme vsak zkuseni zakaznici teto spolecnosti, takze jsme meli nakoupeno vse pekne dopredu. Do Christchurch jsme dorazili presne podle planu, tedy par minut pred pulnoci. Trosku jsme se obavali prijezdove kontroly, preci jenom jsme vezli spoustu veci z Asie, ale vsechno slo naprosto hladce a imigracni urednici byli moc prijemni. S Kubou, nasi kanarskou spojkou na Zelande, jsme byli domluveni, ze se potkame rano, tak jsme si zacali hledat misto, kde by se nam v odbavovaci hale pekne usinalo. Kdyz najednou koho to nevidime, zarostlej kluk Taueru uz na nas ceka! Na parkovisti jsme si dali na privitanou sklenku vina a vyrazili smer sever, tedy oblast vinic.
Asi po dvou hodinach jizdy jsme zastavili v jednom kempu, dali si veceri (pokud se da o veceri ve 3 rano mluvit) a pokracovali v Kubove uvitacim programu, ktery se skladal predevsim ve snaze vypit veskere vino, ktere mel k dispozici v jeho dodavce. Je vsak pravda, ze nas vinko alespon trochu zahralo, protoze prechod z 35 stupnu do nejakych 10 nebyl nejlehci. Museli jsme na sebe navliknout prakticky vsechno obleceni, ktere jsme meli a i tak jsme Baru pro jistotu zabalili do periny ;-) No idealni aklimatizace to asi nebyla, za to jsme vsak mohli sledovat krasne svitani slunce nad morem a Bare se nad ranem postestilo videt i nudisticke vystoupeni a skakajici delfinky.
Odpoledne jsme se zacali pomalu posouvat dal na sever a v podvecer konecne dorazili do mestecka Blenheim, kde jsme si chteli na dalsich par tydnu najit praci na vinicich. Kuba nas vyklopil u jedne ubytovny, rozloucil se s nama a vyrazil asi 20 km zpatky do vesnicky Seddon, ve ktere pracuje. Ubytovna byla plna pracantu z vinic, z cehoz drtiva vetsina byli nemecti obcane. Opet se potvrdilo zname prislovi z Cerveneho trpaslika - “Na kreteny a na nemecke turisty narazis vsude”). Vyrazili jsme do supermarketu nakoupit neco na veceru a hned jsme utrpeli prvni sok po dlouhem pobytu v Asii. Prochazime se tak mestem, ale nikdo tam nezije! Proste siroko daleko ani zivacka, sem tam potkame jednu dve osoby, po prelidnenych ulicich v Asii nam to uplne nahani hruzu a jsme nesvi. V supermarketu dochazi na druhy sok – tentokrate vsak ocekavany – a to sice ceny. Kdyz jsme tak prochazeli regaly a ztezi polykali, tak jsme se sami sebe ptali: “Proc jsme sem vlastne jezdili?” ;-) Nakonec jsme si k veceri doprali parky s krenem, ktery jsme od naseho opusteni vlasti nemeli a sli brzo spat.
Rano jsme pochopili jak to v ubytovne funguje. Vsichni vyrazeji makat na vinice v sest rano a ubytovna je pres den naprosto prazdna. Pak se vsichni vrati z sichty a v kuchyni neni k hnuti. To se nam moc nezamlouvalo, tak jsme premysleli jak to udelame. Navic jsme zjistili, ze pro zeny ted na vinicich stejne prace neni a i ostatni pracovni prilezitosti jsou diky blizicim se vanocnim svatkum dosti omezene. Den jsme tedy stravili zarizovanim ruznych formalit jako vyrizeni bankovniho uctu a pracovniho cisla. K veceru jsme se rozhodli, ze zkusime na zacatek misto prace Woofing. Je to neco podobneho jako couchsurfing, jen s tim rozdilem, ze navic i pomahate rodine ve ktere bydlite s nejakymi drobnymi pracemi a za oplatku vas rodina i pekne krmi. Na Zelandu je Woofing velmi popularni a farmaru hledajicich takto vypomoc je tu opravdova spousta.
Druhy den rano jsme tedy hned zacali obvolavat farmare a asi po hodince se na nas usmalo stesti. Asi 70 let stary par nam rekl, ze muzeme hned po obede dorazit. Tak jsme si udelali v ubytovne posledni obed, spakovali veci a vyrazili na stop, protoze vesnicka se nachazela asi 30 km jizne od Blenheimu. Po peti minutach nas vzali dve slecny a my uz si to mirili primo za Jan a Talbotem do Wardu.
Foto:
1 - pozorovani delfinku
2 - Kuba vari kafe
3 - pozor na kocky na Zelandu!