Pokhara
V Kathmandu jsme se tentokrat moc neohrali, chteli jsme jeste chytnout Lidusku, Klarku a Marketu, se kteryma jsme se potkali ve vesnici, ktere se tou dobou nachazeli prave v Pokhare. Proto jsme hned v utery rano v 7 nasedli na autobus a vyrazili na 200 km dlouhou cestu po tom, cemu se v Nepalu rika dalnice. Cesta i se zastavkou na obed zabrala 7 hodin, takze oproti navratu z vesnice to byla prochazka ruzovym sadem. Po ceste jsme zkontatktovali holky, ktere prave pusobili v uteceneckem tabore pro Tibetany a ze pry uz pro nas maji nachystany krasny pokojicek. Tabor se nachazi trosku za mestem, ale nakonec se nam tam podarilo celkem bez problemu dostat. Je krasne videt, ze kdyz uz clovek mluvi trochu nepalsky, maji vsichni mensi tendenci nas natahnout a vubec jsou takovi vice pratelstejsi. Do tabora (resp. do ubytovny u tabora) jsme dorazili kolem 3 autobusem po nepalsku (tzn. na strese autobusu, coz je tady beznym zvykem a celkove i bezpecnejsi, protoze lze v pripade nouze jednodusseji vystoupit-vyskocit) a po 4 uz se vyrazelo s Tibetany na thumbu (bedlivi ctenari jiz vi, jedna se o tibetske pivo z prosa, zalevene horkou vodou). Vsichni jsme se pote shodli na tom, ze je prekvapive (alespon pro nas) obrovsky rozdil mezi Nepalci a Tibetany. Tibetani proste nad vsim nejak vice premysli, neberou veci tak jak prichazeji jako Nepalci. Vlastne i nas couchsurfer nam jednou rikal: „Nepalci radi piji. Nepalci radi bojuji. Nepalci neradi premysleji.“ Kazdopadne to bylo super povidani o Tibetu, o jejich situaci v Nepalu a o zivote vubec :-) Na zaver vecera se prinesla kytara, zacalo se hrat a kourit trava (ta tu tak nejak roste vsude kolem jako plevel, dokonce nam i jednou lidi rikali, jestli si nechceme natrhat), proste krasna atmosfera. Bohuzel jsme toho meli po tom dni stravenem v autobusem docela dost, takze jsme brzy odpadli.
Dalsi den jsme naplanovali vylet na Sarangot, coz je vesnicka nad Pokharou, ze ktere je krasny vyhled na jezero. To bylo take vlastne posledni dopoledne, kdy jsme jakz takz videli zasnezene kopecky, predevsim Machhapuchhre (Fish Tail – 6993). Puvodne jsme uvazovali o treku do Anaparna Base Camp (kolem 4200), ze ktereho je krasne videt cele pohori Anapuren, ale zacatek obdobi destu se jiz opravdu projevoval a zrejme bychom si to promaceni a s zadnym vyhledem moc neuzili. Puvodne jsme mysleli, ze ten den zvladneme jeste Gorkha museum, ale nez jsme se pomoci trakturku dostali ze Saranghotu do Pokhary a dojedli vyborny dhal bhat k obedu, bylo hodinu pred zavirackou. Dali jsme tedy radeji prednost tibetske puje (motlidba), ktera se odehrava kazdy den v mistim budhistickem chramu v tabore. Mohlo tam byt tak kolem 30 Tibetanu ve veku od 6 do 40 let, kteri stridave zivali, smali se a nebo tak hluboce mumlali (=predcitali z modlitebni knizky). Nejsrandovnejsi asi byli ti nejmladsi, kteri sedeli primo pred nama. Ti se stridave mlatili, jedli na tajnacku susenky a predstirali, ze se modli nebo byli peskovani jednim ze starsich, ktery obchazel celou mistnost. Je fakt, ze kdybych toto mel delat kazdy den, tak by me to uz taky moc nebavilo. Vecer jsme zase chvilku kecali s Tibetany (evidentne byli radi, ze si maji s kym sednout) a sli brzo spat.
Ve ctvrtek dopoledne jsme konecne vyrazili do Gorkha (nebo Gurkha nebo Goorkha – skoro kazde misto ma v Nepalu vice nazvu, nejaka pismenka se tu moc neresi) muzea. Gurkhas jsou elitni jednotka nepalske armady, ktera je placena Brity. Jsou tak prakticky vysilani spolecne s britskymi vojaky (pusobili v obou svetovych valkach, v bitve o Falklandy nebo v Afganistanu). Hlavni motivaci jsou samozrejme penize. Prumerny plat v Nepalu je kolem 1 libry denne, gurkha vojak si prijde az na 1000 liber mesicne. Prvotni selekce pry proto byva dosti drsna, branci musi napriklad behat s kosikem plnym 25 kg sutru a opravdu jen Ti nejodolnejsi to zvladnou. Jejich poznavacim znamenim je tzv. khukuri nuz, v podstate takove zahnute maceta. Tak se nam libil, ze jsme si pozdeji jeden mensi kousek na cesty poridili :-)
Na odpoledne jsme si naplanovali vylezt na Pagodu miru (World Peace Pagoda), ktera je umistena nad hlavnim jezerem v Pokhare – Phewa jezero. Protoze je pagoda umistena na druhe strane jezera a slozite se k ni dostava, pujcili jsme si lodicku a zkratili si to po jezere (kdyz uz letos nezvladnem vodu, tak alespon nejaka nahrazka). Vyhled od pagody byl pravdu prekrasny, cela Pokhara i s jezerem jako na dlani. Skoda jen, ze ty zasnezene kopecky uz byly v mracich. Jinak tato pagoda je jedna ze sto, ktere chtel postavit Japonec po shozeni atomovych bomb na Hiroshimu a Nagasaki, jako potrebu sireni svetoveho miru. Ta v Pokhare je myslim 71., takze uz je mozna touto dobou “hotovo” :-)
Na dalsi den jsme si naplanovali navstevu mezinarodniho horolezckeho muzea. U vstupu chteji hroznych 300 rupii, tak jsme se snazili pani ukecat, ze jsme dobrovolnici a nemame penize. Bohuzel byla neoblomna a nepomohlo ani kdyz jsme ji rekli, ze zijeme v uteceneckem tabore :-)) Muzeum vsak stalo za to. Jsou zde podrobne informace ke vsem osmitisicovkam a jejich vystupech. Dale tu maji pekne srovnani horskych domorodych obyvatel v Himalaji a Alpach (nadherne fotky zivota alpskych lidi pred nekolika desitkami let a dnesnich Nepalcu – kupodivu naprosto totozne). No a v neposledni rade kratkou galerii venovanou Yetimu, ktery zda se podle zde dostupnych informaci opravdu neexistuje :-)
Posledni den v Pokhare (sobota) jsme dopoledne pred odjezdem vyplnili navstevou blizkych jeskyni, lepe receno jeskynek. V te vetsi je na konci hinduisticka modlitebna, ve ktere je mozne za drobny uplatek dostat tiku. Cela jeskyne neni moc osvetlena a kdyz jsme videli ty zastupy Indu jdoucich pouze v sandalkach tak jsme si rikali, ze jsou tu urazy asi na dennim poradku. Druha jeskyne ma nazev netopyri, i kdyz tam jiz zrejme moc netopyru neni. Kazdopadne v ni neni jiz zadne svetlo vubec, no a jak to slusne rict, s nasi malou baterkou jsme celkem hovno videli :-) Pak uz jen na obed a hura zpatky autobusem do Kathmandu. To, ze pred nami pod sedadlem jela koza, to uz nas nejak neprekvapilo (aspon jsme ji chudere davali slupky od bananu), ale co nas prekvapilo byla policejni honicka autobusem. Asi na puli cesty si pristoupil policajt s vojakem, kteri porad nervozne pokukovali prednim sklem. Po deseti minutach jsme predjizdeli jeden nakladak, policajt se vyklonil ze dveri a pistalkou ho odstavil ke krajnici, my jsme pribrzdili, hosi zakona si vyskocili a my v klidu pokracovali dal. Holt je videt kvalita zdejsi policie, ktera zvlada nahaneni ridicu i bez vlastniho automobilu. Do Kathmandu jsme dorazili az celkem pozde vecer, takze jsme si u Jaye jen udelali vajicka a az se Jay a Coco vratili ze svatby tak jsme vsichni zalehli ke spanku.
Fota:
1 - jizda na strese autobusu
2 - na thumbe s Tibetany
3 - Fish Tail
4 - Pokhara ze Sarangotu
5 - jizda z kopce malotraktorem
6 - Gurkha muzeum
7 - na lodicce na jezere
8 - pohled od World Peace Pagoda
9 - World Peace Pagoda
10 - odpadky v podobe pouzitych kyslikovych bomb snesenych z Mt. Everestu
11 - svatyne v jeskyni
12 - vychod z jeskyne