Rajbaas tyden prvni, tyden poznavaci (23. – 29. 4.)
V sobotu nas cekal prvni den v Rajbaasu. Sobota je (vetsinou) jediny volny den v tydnu, pracovat se zacina v nedeli a konci se v patek. Jelikoz ale jeste nebyl zahajen skolni rok, tak bylo volno i v nedeli, zacinat se melo v pondeli. Trosku jsme se zabydleli v pokoji a po snidani v obchudku jsme sli pokecat za Editou. Ta vsak musela brzy na obed. Normalne se v Nepalu ji mezi 9 a 10 dopoledni obed a mezi 7 a 9 vecerni vecere. Nepalci tedy nemaji zadne snidane, obcas si po 5 rano kdyz vstavaji daji jenom susenky s cajem. Takze nas pred 10 opustila a my jsme se vicemene poflakovali az do obeda (ktery tedy kvuli nam udelali po 12). Odpoledne jsme se byli projit po nejblizsim okoli, abychom se zorientovali. Vsude kolem jsou pekne videt vesnicky rozsazene po kopeckach, ktere vypadaji, ze jsou hrozne blizko, ale je to dost zavadejici! Do vsech se slape peknych par hodin a to jeste, kdyz clovek nebloudi. Ale vyhledy jsou to opravdu krasne a to jsme v nejakych 1200 metrech. V sobotu vecer jsme se jeste dozvedeli, ze se po vesnici suska, ze dorazili nejake dve socialni pracovnice. Druhy den jsme se dozvedeli, ze to jsou dve Cesky – Klárka a Ludmila, ktere prisly take ucit a nakonec skoncily v Podi - vesnici na druhem kopci. V nedeli jsme se pripravovali na velkou slavu, odpoledne mela prijet delegace Americanu otevrit novou lekarnu u nemocnice. Tedy lekarnu, jedna se vlastne o dve garaze, ktere se stavely 4 mesice a dodelavalo se jeste dopoledne pred slavnostnim otevrenim. Proto jsme se stihli podivat akorat k blizke rece, ve ktere se cas od casu koupeme. Kupodivu neni uplne ledova, ale prijemne zchladi. Kdyz jsme se vratili od reky, tak uz autobus dorazil. Podavalo se jidlo, tak jsme bez ostychu pridali a dali si - co jineho nez dalbhaat. Slavnostni otevreni bylo po americku dojemne („Az kdyz jsem uvidel, jak dlouha je cesta z Kathmandu, tak jsem teprve pochopil, jak je lekarna zapotrebi.“) a po rozdani bonbonu detem (ktere se bohuzel zvrhlo ke krmeni drave zvere) byl na rade vecerni program a to sice tanec a piti raksi. My jsme se po cesku zucastnili pouze druhe casti. Nemohli jsme si odpustit prinest alespon vzorek slivovice, ktera jak jinak, vsem chutnala :-) K veceri byl opet dalec, ale tentokrat doplneni o kousky slepice a vyborny majonezovy salat. Jo, mohli by jezdit castejc :-) Druhy den se slo hromadne do skoly, kde ucime a Amici zde jeste rozdavali nejake ucebnice, propisky a bonbony. Po kratkem tanecku jsme se domluvili, ze zitra tedy zacneme s vyukou. Druhy den jsme tedy prisli na 10 a cekali, co se bude dit. To jsme jeste netusili, ze se nejaky cas nebude dit vubec nic. Dorazili ucebnice pro vsechny tridy, tak jsme je pomahali rozbalovat a tridit. Kdyz bylo vse nachystano a asi hodinu jsme sedeli a cekali co dal, tak jsme se sli zeptat, jestli budou nejake hodiny. Bylo nam receno, ze ne, ze se dnes a ve stredu budou jenom rozdavat ucebnice a zapisovat zaci, at prijdeme ve ctvrtek. Zaroven k memu ne prilis velkemu poteseni byli do skoly slavnostne nakoupeny prvni pocitace, takze jsem byl automaticky pasovan na jejich spravce. Mam na to fakt smulu. Na stredu jsme si tedy naplanovali vylet na tzv. Maly Sailung, coz je kopec cca 4 hodiny od nasi vesnicky a je zde pry i krasna hinduisticka jeskyne. Bohuzel se nam nepodarilo trefit spravnou cestu a po trose bloudeni jsme se ocitli u skoly ve vesnicce, kde uci Klarka s Ludmilou. Tam nam rekli, ze asi pred 10 minutama nas vyrazili navstivit. Tak jsme se rozhodli pro tento den Sailung vynechat a vratit se zpet. Ve ctvrtek jsme plni nadseni vyrazili do skoly. Ve sborovne jsme zjistili, ze se jim zatim podarilo rozdat jen polovinu ucebnic a ze skola teda zacne asi v nedeli. Chvili na to jsme zjistili, ze v nedeli je statni svatek (i zde diky maoistum slavi svatek prace), takze skola zacne az v pondeli. To uz jsme teda uprimne docela chytal inerva, ale musime si proste zvykat. Dalsi vtipna zalezitost je s pocitaci. Kdyz jde proud normalne, tak byva vetsinou od 5, 6 odpoledne, pres noc a tak do 10, 11 dopoledni. Snazil jsem se tam kazdy den chodil neco opravit, ale bohuzel jsem nemel stesti na proud, kdyz byl, tak pouze polovicni (rozjel jsem u jednoho pocitace vetrak). Kdyz jsem se mimodek ptal Narayana (na nepalske pomery opravdu chytry chlap!) kdy budou hodiny informatiky, jestli rano, tak mi rekl, ze ne, ze asi odpoledne. Kdyz jsem mu rekl, ze odpoledne nebyva v 95% proud, tak mi rekl jenom: „No jo, to je pravda.“. Je z toho opravdu krasne videt, jak se tu nic neresi. Takze jsme zbytek prvniho tydne (ctvrtek, patek) proflakali ctenim, prochazkami a hranim ping pongu. Nastesti mame v nemocnici alespon ping-pongovy stul. Je to hlavne skoda, protoze jsme si jeste mohli udelat tydenni vylet nekde v Nepalu, ale co uz, snad o nej taky neprijdeme.
Fota:
1 - cekani na Americany
2 - nase sestra Mina
3 - romantika u vodopadku:-)
4 - nemocnicni delegace
5 - mistni staresina
6 - ztikovani po uvitacim ceremonialu
7 - predavani sesitu, tuzek a ostatnich veci
8 - kompletni ceske komando
9 - prvni vylet