Rajbas tyden osmy, tyden posledni (12.-18.6.)
Posledni tyden nam zacal celkem vesele, protoze v nedeli slavila Klarka narozeniny, takze jsme uz k snidani byli pozvani na dort. Silva vstavala asi ve ctyri rano a smazila palacinky, ze kterych pak pomoci burakoveho masla a marmelady slepila vynikajici dort :-) Takze po vybornem startu jsme opet po tydnu vyrazili do skoly. Vsichni nas kupodivu radi privitali (i kdyz si myslime, ze nekteri ani nepostrehli, ze jsme tam tyden nebyli :-) Rozdali jsme jim nakrajeny jaci syr a sli ucit. JInak cely tyden probihal v takovem loucicim se duchu. Clovek uz si uplne jinak uzival cestu do skoly (uz jenom trikrat, uz jenom dvakrat,.....), prochazky po vesnici..No bylo to takove nostalgicke. Prece jenom si clovek za ty dva mesice opravdu zvykne, zna tu spoustu lidi...Takze cely tyden jsme vzdy dopoledne travili ve skole a odpoledne uz planovanim, jak musime sbalit, coz se nam stejne podarilo zacit az ve ctvrtek vecer. Klarka se jeste v utery rano vydala na otocku do Kathmandu kvuli vizum, takze jakmile ve ctvrtek vecer dorazila, privezla jeste na rozlucku spoustu dobrot. Dokonce i nase rodina se rozhodla nam zprijemnit posledni tyden a neskutecne se stalo pravdou. To znamena, ze dhaal bhaat byl jen jednou denne a jinak jsme byli pohosteni smazenou ryzi (ktera teda byla tak vynikajici, ze jsme nepochopili, proc nam to neudelali drive) a nebo take ryzove placky s bramborami. No proste nas zacali pred odjezdem pekne rozmazlovat a fakt jsme si pochutnavali:-) Zacali jsme si pohravat s myslenkou, ze tady jeste chvili zustaneme.
V patek nas cekal posledni den ve skole. Dali jsme si budik na pet hodin (Mateje se mi ale nejak probudit nepodarilo) a vyrazila do nemocnicni kuchyne smazit palacinky. Chteli jsme donest ucitelum neco dobreho na rozloucenou. Takze jsem stala tri hodiny u sporaku (tentokrat jsem je aspon nemusela delat na ohni, protoze uz sel plyn), pak jen sbalili propisky a marmeladu a vyrazili naposledy do sichty. Palacinky slavili uspech a prinesly docela zajimavou situaci. Ze je spousta lidi vegetarianu jsme vedeli, ale ze je jich spousta i “pure veg” (to znamena, ze krome masa neji ani vajicka) uz nam nejak uniklo a nenapadlo nas je na to upozornit. Hned rano se priritil Govinda a ptal se co to je. Tak jsme rekli, ze palacinky a on hned “No jo, to zna, to je vyborny!” Hned si sbalil 2 a za chvili se priritil dat si jeste nasup. No jenze v tu chvili se nekdo zeptal, jak se to dela a kdyz zaslechl, ze v tom jsou vajicka, tak chudak zbledl a zacal: “Proc jste mi to nerekli, ze tam jsou vajicka? To je poprve, co jsem snedl vajicko!” Nejlepsi na tom ale bylo, ze ostatni ucitele z toho meli strasnou srandu, Narayan tam malem brecel smichy, takze jsme pochopili, ze zase tak vazne to nebude a nastesti na nas ani nebyl Govinda nastvanej, takze jsme aspon vetsinu ucitelskeho sboru pobavili:-) Na posledni den jsme si pro decka pripravili kviz s otazkami ze zemepisu, ktery jsme s nimi probirali (takze otazky typu: nejvetsi zeme, nejvetsi hory, kolik mame oceanu apod.) a kdo neco vedel, tak dostal propisku. Timto dekujeme firme Fibertex a Informacnimu centru Svitavy za sponzorske dary pro nepalske zlobive deti! No zadna slava to s odpovedmi opet nebyla. Na kazdou otazku byla prvni odpoved “Maledivy!” Nejak nevime porc zrovna Maledivy, pred tremi tydny byla popularni Sri Lanka a Bhutan:-) Tak jsme se s deckama rozloucili a sli se rozloucit s uciteli. Ti si ale pro nas nachystali prekvapeni. Nechali na buzerplac opet nastoupit vsechny tridy, nam pripravili cestnou lavici a pak nam prede vsemi uciteli i studenty podekovali, dostali jsme krasny kvetinovy venec (ten se nazyva mala) a pak nas pekne zmalovali tikou:-) Pak jsme udelali spoustu povinnych fotek a jeste posedeli ve sborovne na caji. Nejdelsi louceni bylo s Narayanem, ten nam bude opravdu chybet!
Odpoledne jsme tak nejak pokracovali v baleni. Ve ctyri hodiny ale zacalo prset a neprestalo az do dvou hodin do rana. Vecer jsme se rozloucili s nasi rodinou, dali jsme jim darecky (Mine jsme koupili nausnice, pro maminku jsme meli koralky, pro maleho velkou cokoladu a Padamovi jsme dali hraci kostky). A na posledni veceri nam dokonce udelali kozu, coz bylo jedine maso, ktere jsme tady jeste nejedli a chteli ho ochutnat. Jako vzdy tam bylo vice kosti a kuze, ale kdyz uz tam bylo maso, tak bylo vyborne! Pak jsme se vydali s flaskou raksi do nemocnice a az skoro do tri hodin sedeli s deckama v kuchyni a pili, jedli a kecali. Kuba nakoupil piva a byla jeste spousta dobrot, co Klarka dovezla z Kathmandu. Uz behem vecera nam bylo tak nejak jasne, ze vzhledem k desti to s nasim odjezdem nevypada zrovna nadejne. Takze tesne pred spanim jsme udelali definitivni rozhodnuti, ze se nikam nejede a ze teda odjedeme v nedeli. Mine a cele rodine to nijak nevadilo, takze jsme se cely den tak nejak flakali, kompletne dobalili veci a vecer udelali konecne finalni rozlucku. Koupili jsme dalsi piva (uz jich tam Padamovi v obchode moc nezbylo) a zbouchali dalsi dobroty. Cely den neprselo tak to vypadalo nadejne. Jenze vecer jaksi zacalo a prselo skoro celou noc. Ale uz jsme byli rozhodli, ze to proste zkusime.
O pul sedme jsme se rozloucili doma i v nemocnici a vyrazili v peknem desti do Kafle, coz je tak pul hodiny slapani do kopce a kde mel odjizdet autobus. Autobus tam stal a vypadalo to, ze i pres neprizen pocasi odjede. Tak jsme si v mistnim kramku dali snidani, nakoupili nejake dobroty na cestu a Matej v predtuse desive cesty koupil i placatku nejake levne whisky. Nejhorsi na celem ranu bylo, ze az do Kafle v tom desti s nami slapali Kali a Tassi, Kali celou dobu knucela, tahala me za nohavice a porad chtela hladit. Jak kdyby to tusila. Jakmile jsme sedli do autobusu a ja uvidela Kali, jak sedi prede dverma autobudu a smutne nas pozoruje, tak jsme zacala skoro brecet. Ty psiska mi budou vazne chybet:-( O pul desate se konecne autobus rozjel, ridic se pomodlil a nase cesta hruzy zacala. Po dvoudennim desti vypadaly mistni polnacky opravdu skvostne, takze autobus kazdou chvili stal a chlapi museli prohrabovat cestu, zahazovat diry kamenama a podobne. Do toho celou cestu porad lilo. Kdyz se bus dostal do hlubokeho blata, tak bylo citit, jak podkluzuje a to se celu dobu jede po serpentynach nahoru a dolu nad srazem, takze jiz v druhe zatacce prisla na rady Matejova whisky. Opravdu jsme za celou dobu nezazili horsi cestu a doufame, z uz ani nazazijeme. V jedne zatacce uz se autobus zacal v hlubolem bahne opravdu nebezpecne naklanet, ale kdyz jsme videli, ze ridic se tomu jenom smeje, tak nas to opravdu uklidnilo. Asi po trech hodinach jsme dorazili do mestecka, kde se stavelo na obed. Tam jsme si rekli, ze si konecne nedame dalec, ale radsi nudle. Tak jsme si sedli a vedle nas se posadil mladik, ktery si dalec dal. Kdyz mu ho prinesli, tak se na me otocil a obradne mi rekl: “Tohle je dhaalbhaat, nepalske tradicni jidlo” Chvili jsem na nej koukala a pak mu rekla, ze to moc dobre znam, ze jsme to jedli dva mesice dvakrat denne, tak na me vyjevene ziral a pak jen uznale pokyval hlavou:-) Po jidle uz jen zpet do autobusu hruzy. Pak uz jen asi hodina te priserne cesty a konecne jsme byli v Dolalghatu, coz je mesto, kde se nase cesta napojovala na asfaltovou silnici, takze jsme byli zachraneni a vsichni jsme si opravdu oddechli. Pote to slo fofrem a kolem ctvrte jsme byli v Kathmandu.
Zavolali jsme Jayovi, ze jsme tu a vyrazili k nemu domu. Krome Coco a Jaye nas jeste privitala mala chlupata koule, coz bylo dvoumesicni stene, ktere si mezitim poridili. Coco nam hned dala neco dobreho na jidlo a caj a my si po narocne ceste konecne dali sprchu a mohli opravdu vydechnout. Po sprse jsme skocili nakoupit pro vsechny momo a zacali vymyslet co k veceri. Stale vzpominali na koprovku, ze ktere jsou proste uneseni, tak jsem byla pozadana, jestli bych neudelala koprovku, ale trochu jinak – bez kopru. Chvili jsem to nechapala, ale pak jsme si rekla proc ne. Tak jsem uvarila koprovku bez kopru. Coco k tomu udelala stouchane brambory s cibulkou. Byla to zajmava a dobra kombinace, ale ten kopr nam tam proste hrozne chybel. Meli na navsteve tri kamarady (jeden z nich tam ted prechodne bydli), takze bylo veselo, kluci hrali krasne na kytaru a zpivali. Vecer jsme si vazne uzili. A nikdo z pritomnych si neumel predstavit, jak jsme stastni, ze jsme tam s nimi, protoze rano jsme vubec neverili, ze bychom do Kathmandu dorazili:-)
Fota:
1 - palacinkovy dort pro oslavenkyni
2 - pro zmenu palacinky, tentokrat pro ucitele
3 - 8. trida se svym ucitelem Matejem (a Govindou, ktery musi byt proste vsude)
4 - 7. trida se svou ucitelkou Barou
5 - Matejuv zaverecny proslov do duse studentu
6 - s ucitelskym sborem Shree Khanda Devi
7 - s Narayanem
8 - nemocnice v Rajbasu
9 - Mina v "nasi" kuchyni
10 - nase posledni vecere na nasem obvyklem jidelnim miste
11 - komplikace na ceste do Kathmandu