Simigaun tyden sedmy, tyden vyletni (3.6.-11.6.)
Rano nam budik zazvonil nemilosrdne v pet hodin. Moc jsme toho nenaspali, protoze rodina se s nami chtela rozloucit specialni veceri, coz znamenalo, ze nam udelali kouhouta, ale jelikoz maso dela zasadne tatinek a ten je do osmi v obchode, podavala se vecere skoro o pul jedenacte. Rano mi bylo o neco lepe nez vecer, tak jsme o pul seste vyrazili. Byly pred nami asi dve hodiny (podle mistnich) chuze do mesta Lysanko, kde odjizdel v devet hodin autobus do jine vesnice Ekaiskilo, kde jsme meli prestoupit na jiny autobus a tim dojet do Charikotu, jednoho z vetsich mest v Nepalu. To byl nas ukol na patek. Ale moc slavne to nezacalo. Cesta nam zabrala pres tri a pul hodiny - jde se pres nejaky kamenolom, kde neni vubec videt cesta, takze jsme se tam parkrat ztratili a lezli pres sutry a pred nami se porad tycil velky kopec, ktery jsme museli prelezt. Za kopec uz melo byt podle informaci Lysanko, ale jake bylo nase prekvapeni kdyz jsme za kopcem nasli jinou vesnici a zjistili, ze jeste musime slezt cely kopec dolu k rece a vyslapat na protejsi kopec, kde uz tedy bylo konecne Lysanko. Jedinou odmenou nam byl krasny vyhled na daleke zasnezene Hinalaje. Po devate hodine jsme se vyskrabali do Lysanka a zjistili, ze prece jen i pri nas stoji trochu stesti – autobus jeste neodjel, takze jsme jen dorazili na “namesti” a za deset minut jsme jeli. Po asi pul hodine jizdy si udelal ridic ctyricetiminutovou prestavku a po dalsi asi pul hodine jsme byli na prestupove stanici. Byla to jen velka zatacka v serpentynach , kde clovek proste odchytaval autobusy smerem na Charikot nebo Kathmandu. Ale skoro po dvou mesicich jsme videli silnici!!:-) Pak uz cesta pekne utikala a kolem jedne jsme byli u cile. Jelikoz jsme tam byli nakonec drive nez jsme planovali, dali jsme si tam jen obed (po dlouhe dobe konecne neco jineho nez dhaalbhaat!), zasli na chvili na net a po treti hodine zacali shanet autobus nasim dalsim smerem. Jeden jsme po chvili nasli, i kdyz koncil v drivejsim meste. O pul sedme jsme tedy dorazili do Singati, coz je male mestecko, kde se momentalne stavi jeden barak za druhym.
Zacina zde vstup do jednoho z nejnovejsich narodnich parku a take se odsud vychazi na Rolwaling Himal, coz je pohori, ktere je soucasti Everest area. Park je pro trekare otevreny teprve jeden rok. V Singati nam bylo receno, ze zadny autobus uz odsud dal nejede, takze do Simigaunu musime dojit pesky a ze je to tak na dva dny. Nejlepe pry dojit do Jamune, tam prespat a dalsi den dojit do Simigaunu. V sest rano jsme tedy vyrazili, at nejdeme v tom nejvetsim vedru. Cesta byla krasna, stale po rovine podel pruzracne horske reky a se stalym vyhledem na velke kopce a za nimi uz na nas vykukovaly blizici se Himalaje. Minuli jsme nekolik vesnicek, kde se vsude stavi o sto sest. Kolem devate jsme se zacali ohlizet po nejakem jidle, kdyz nam zastavili dva kluci na motorce a ptali se nas, kam jdeme atd. Tak jsme se jich zeptali, jak daleko je Jamune a oni nam rekli, ze uz jsme ho davno presli. To nas celkem mile prekvapilo, tak jsme se zkusili zeptat na jidlo. Anglicky mluvil jenom jeden z nich a ten nam rekl, ze akorat prijel navstivit po letech svoji sestru a za mame jit s nim, ze nas zve na obed. Tak jsme s nimi zasli do pekneho baracku, usadili a cekali co se bude dit. Borec se jmenoval Krishna a vyklubal se z nej trener tae kwon do, pry je v Nepalu strasne slavny, protoze trenuje velke nepalske hvezdy a pracuje i v Dubaji, Koreji apod. Mel z nas hroznou radost, dost mu to mluvilo a kdyz se dozvedel, ze nejsme jen turisti, ale ze jsme dobrovolnici, tak nam rekl, ze nas za to opravdu respektuje a ze nam udela opravdu velkou hostinu. No a nekecal:-) Sedl na motorku a na pul hodiny odjel pryc. Vratil se s kilem ryb z mistni reky a kilem kureciho masa (ktere tu pry stoji 1500 rupii kilo!!). Jako predkrm byly vyborne rybicky s osmazenymi bramborami a pak vyborny dhaalbhaat s kurecim masem (pro jazykospytce maso je nepalsky masu :-)). K tomu nam nabidli mistni palenku, ktera nas opravdu prekvapila. Byla z psenice, ale opravdu vyborna a silna jako slivovice. Po prvnim decaku uz jsme videli pokracovani nasi cesty blede, ale po ctyrech hodinach stravenych v teto vyborne spolecnosti a vyborne najezeni jsme se v jednu hodinu zvedli, ze jdeme dal.
Okolo ctrvte jsme byli v Chhetchhetu, coz je vesnice, ze ktere uz nas cekalo jen asi dva kilometry dlouhe stoupani do nasi cilove vesnice Simigaun. Bylo to teda prevyseni pres 600 metru, ale rozhodli jsme se uz to ten den dorazit a do Simigaun dojit. No meli jsme uz toho dost ale v sest hodin jsme stali pres domem Thundu Sherpy, coz je reditel mistni skoly a byl nasi kontaktni osobou ve vesnici. Byl z nas prekvapeny, ale nastesti mile :-) Dostali jsme hned caj a varene brambory a vajicka se soli. Vsichni na nas koukali, kdyz jsme jim rekli, ze jdeme ze Singati v jednom dnu. Ale pak jsme zjistili, co to vlastne znamena “Nepali time”. Thundu provozuje i jeden z mistnich hostelu pro turisty, takze jsme dostali k dispozici jednu z mistnosti. Vecer jsme se take potkali s Danu Sherpou, se kterym jsme se uz videli v Kathmandu a domlouvali podrobnosti. Simigaun je ta vesnice, o ktere jsme psali ohledne sbirky na nove strechy po vetrne smrsti. Je videt, jak na vetsine barakach jsou stale provizorni strechya to behem par dni zacinaji monzuny. Ani na skole jeste neni strecha postavena, ale maji jiz nakoupene plechy a tramy a byli jsme ujisteni, ze do monzunu strecha bude hotova. Ta provizorni je teda dost derava a uz ted tam kazdou noc prsi. Bylo nam take receno, ze nejvetsim problemem je, ze ve vesnici chybi muzska sila. Chlapi ve veku, kteri jsou schopni pracovat, jsou vsichni ve velkych mestech a take jich je hodne v zahranici, takze vsechny prace jdou velmi pomalu. K tomu jeste Thundu byl pekne domlaceny - kdyz sel po ceste, nad kterou prave prohrabavaji novou silnici, tak na nej spadl kamen a jen tak tak ho nezabil. Fakt sila. Takze jsme si prohlidli mistni skolu, od ktere je prekrasny vyhled na Himalaje. Udelali jsme nejake fotky a vecer posedeli s Thundu, Danu a dhaalbhaatem.
Nedeli jsme si chteli nechat odpocinkovou a v pondeli vyrazit na trek. Jenze na me se dva dny slapani v ne zrovna idealnim zdravotnim stavu podepsaly a rano jsem se vzbudila s bolesti na pruduskach a odpoledne se dostavila i horecka. Takze bylo rozhodnuto – ja zustavam v posteli a po chvili Matejova ujistovani, ze muze jit sam, ze bude optarny apod jsem mu dovolila jit samotnemu na vylet:-) Ja zustala az do stredy v posteli, spolecnost mi delala manzelka Thundu Sherpy (ten odjel do Kathmandu do nemocnice na kontrolu) a jejich dve dcery, ktere nastesti umely trochu anglicky a byly strasne mile a perfektne se o me staraly. Delaly mi caje a vyborna jidla. Sice jsem jim nebyla za ty ctyri dny schopna vysvetlit, ze nemuzu nic z psenice a casto mi na stole pristaly nudle, ale bylo to tak vyborne, ze jsem kolikrat neodolala a dala si:-) Nevim cim to je, ale mozna, ze mistni psenice neni nijak chemicky upravovana jako v Evrope, ale kdyz si tady v rozumne mire neco dam, tak mi to tom neni nijak spatne. Mozna bychom meli do Cech pro bezlepkare dovazet nepalskou psenici:-). Velkou zachranou pro me taky bylo, ze tam nektery z turistu pred nami nechal knizku od Stiega Larssona, ktera byla v nemcine a mela skoro osmset stranek, takze mi prvni dva dny v posteli celkem ubehly, ale kdyz uz jsem ji zacala cist podruhe, protoze tam opravdu nebylo co delat, sla na me krize. Nastesti se ve stredu odpoledne vratil Matej a dokonce bez nejakeho urazu, tak uz mi bylo zase veseleji:-) Uz mi bylo celkove lepe, tak jsme se rozhodli, ze ve ctvrtek po obede odejdeme. Holky nam na rozloucenou udelaly jejich vyborne momo se spenatem (ktere jsem uz jednou mela a Matejovi jsem o nich basnila, jak byly vyborne, coz mi aspon mohl potvrdit:-)), natrhali jsme si blumy na cestu a pomalu vyrazili.
Sli jsme pomalu a kde to slo, tam jsme se stavili na caj. Vecer jsme dosli zpet do Singati a ubytovali se ve stejnem hotylku. K veceri opet dhaalbhaat, ktery byl ale opravdu bohaty a vyborny a naprosto vycerpani jsme zalehli. Autobus do Charikotu nam jel o pul seste rano, tak jsme si zase privstali. V devet hodin jsme byli ve meste, zasli na snidani, skocili na chvili zase na net a nakoupili nejake drobnosti pro nasi nepalskou rodinu, protoze byl pred nami posledni tyden u nich. Take jsme nakoupili nejake nepalske vino, kafe a nejake dobroty, protoze v nedeli mela Klarka narozeniny, takze nas cekala velka oslava. Matysek si zasel k mistnimu lazebnikovi a shodil konecne svoje skoro trimesicni vousy!! V jednu hodinu jsme sedli na autobus do Ekaiskilo, nasi zname zacatky, kde jsme meli prestoupit na bus zpet do Lysanka. Jenze tam jsme zjistili, ze dnes zrejme zadny bus nepojede, takze musime slapat. No co nam zbylo. Tahli jsme se tedy opet pres tri hodiny po kamenite ceste. Kus pred Lysankem jsme slyseli muziku a prislo nam to velmi povedome. Rikali jsme si, jestli to neni ten stejny Tamang koncert, na kterem jsme byli pred dvema tydny u nas. Asi kilometr pred Lysankem, kdyz uz jsme toho meli opravdu dost najednou zastavil nejaky dzip, jestli chceme zbytek cesty vzit. Radi jsme svolili a nasedli. V jednom z pritomnych jsme rozpoznali pana, ktery byl na tom minulem koncerte a bylo nam jasno. Zacali jsme se bavit a kdyz jsme jim rekli, ze je zname, ze uz jsme je videli tak byli velmi prekvapeni a poteseni. Pak zjistili ze jsme z Rajbaasu, ktery znaji a znaji i nektere lidi. V tu ranu jsme se stali cestnymi hosty koncertu, ktery uz byl v tu chvili v plnem proudu. Bylo tam nekolik stovek lidi, uz se zpivalo a tancovalo. Pri jedne recnicke pauze jsme byli dokonce vyzvani na podium, kde nas predstavili, dostali jsme “katu”, coz je takova bila sala, kterou v Nepalu davaji vazenym osobam a vzacnym hostum. My uz ji dostali asi po pate:-) Vubec nevime co nas na tom podiu vykladali, ale lidi v publiku nam tleskali a my tam stali jako jojo, protoze jsme vubec nevedeli, co se deje:-)) No a pak nam zacali predstavovat vsechny vyznamne osobnosti, ktere tam byli. Poslanci, kancleri, predsedove vsemoznych vyznamnych organizaci no vazne mazec. Ale take jsme konecne zjistili, o co vlastne na koncerte jde – jde o podporu tamangske kultury, chteji lidi podporovat, aby se hlasili k tomu, ze jsou Tamangove a v distriktech, kde jsou Tamang majoritou, chteji autonomii. No byl to super vecer, museli jsme pod podiem se vsemi temi papalasi i tancovat, ale byla to sranda. Pote jsme byli pozvani na veceri, ktera se podavala primo na koncerte. Po koncerte jsme se s celou skupinou presunuli do “centra”, kde prave zacinal Jatra festival. Doted stoprocentne nevime co to vlastne znamena, bylo nam jen vysvetleno, ze se celou noc nespi, jen se pije alkohol a ji veprove. Jedno vysvetleni, ktere nam pote podal ucitel ve skole je, ze kdyz nekdo v tamangske obci zemre, tak se neco takove usporada a v Lysanku se pry pred tydnem zabili nejaci ozrali chlapi, kdyz se vraceli dom po jedne ze silenych cesticek. Jelikoz jedna ze zpevacek pochazi primo z Lysanka, stravili jsme velkou cast vecera se vsemi u ni doma, kde se podavalo vyborne veprove s bramborami a samozrejme raksi. Cela skupina se sklada celkem asi z desti lidi plus stab, takze nas tam bylo opravdu hromada. Jakmile se zpevaci trosku pripili, zacali samozrejme zpivat..no proste pohoda:-) Pak jsme se sli podivat zpatky na Jatra festival, ale kolem jedenacte uz tam byli vsichni celkem na mol, tak jsme sli radsi zpet. Ve dvanact jsme dostali dalsi veceri, tentokrat pro zmenu dalbhaat. Totalne nacpani uz jsme si dali jen jeden napul. Kam ti Nepalci ty tri vecere davaji, fakt nechapu. Cesti medici v nemocnici prisli s teorii, ze proste Nepalci musi mit dva zaludky, jeden normalni a jeden jen na dhaalbhaat. A jeste dost zajimave bylo, ze kdyz nam na taliri donesli to veprove, tak vsichni chlapi se vrhli na to tucne a libove maso nechavali uplne byt, takze jsme nemeli zady problem s vyberem peknych kousku, ty na nas proste zbyly. Nastesti nam poskytli i strechu nad hlavou, takze jsme se po pulnoci ulozili hned vedle nejvetsi pevecke hvezdy, ktera ale celou noc neskutecne chrapala, takze jsem se moc nevyspala.
Ale zjistili jsme ze i mistni star vstavaji po nepalsku, takze budicek byl v pet rano. V ulicich se jeste zpivalo a na vetsine lidi bylo videt, ze slaveni vzali opravdu odpovedne a pekne se motali po ulici. Chteli jsme si dat nekde jen neco na snidani a vyrazit co nejdriv do Rajbaasu, jenze jsme v jednom ze stanku narazili na dva chlapiky, kteri uz teda sotva mluvili, ale strasne si s nami chteli povidat. Tak jsme si k nim sedli a hned do nas zacali lit raksi. No co vam budeme povidat .... v osm hodin, jsme v sobe meli dve sklenicky raksi a dve misky changu a az na par kousku vyborneho byvoliho masa zadne jidlo. Prodavali tam take cinskou whisku (za krasnych 120 rupii!), tak jsme se rozhodli, ze jednu koupime s sebou na oslavu. Jenze mistni babicky na ni koukaly tak mlsne, ze ji teda Matej otevrel, kazda si nalila po decaku a flaska byla pryc.Tak jsme koupili jeste jednu a radsi rychle odesli. Cesta byla snad jeste horsi nez minule a v kamenolomu jsme se nezapomneli zase parkrat ztratit. Ale v jednu hodinu jsme dorazili konecne domu. Maminka nam udelala apson neco maleho k obedu (nejak s nami nepocitali) a zbytek dne jsme uz jen flakali a odpocivali. Jen jsme se dozvedeli od MIny, ze cely koncert z Lysanka prenaselo radio a ze komentatori mluvili o nejkaych dobrovolnych ucitelich, jestli nevime kdo to byl. Kdyz jsme ji vypraveli, co se nam stalo tak nam skoro neverila. A druhy den rano nam na snidani jeden z mistnich kluku ukazoval, ze ma na telefonu video, jak na koncerte tancujeme. Tyden pred odjezdem se z nas tady stavaji superstar:-))
Matejuv trek:
Slibil jsem Bare, ze se nejpozdeji do stredy vratim, takze pokud jsem chtel stihnout cely trek, musel jsem zvladnout 5denni trek za tri dny. Rikal jsem si, ze to nebudu hrotit a kdyz to nepujde tak to proste otocim zpatky. Navic se uz pomalu ale jiste blizilo monsunove obdobi, takze jsem nevedel, jestli vubec neco uvidim. No muzu rovnou napsat, ze mi to vyslo naprosto krasne :-) Prvni den jsem tedy vyrazel ze Simigaun (1990). Po dvou hodkach cesty lesem s docela ostrym stoupanim jsem se konecne dostal do udolicka Rolwaling, kterym proteka jak jinak Rolwaling Khola (nepalsky reka). Cely den az na par mraku naprosto krasne, takze jsem si moh skoro cely den vychutnavat prekrasny vyhled od reky na zasnezene Chekigo (6257). Jelikoz je jiz po sezone, tak jsem nepotkal ani jednoho turistu, jen par mistnich se zviratky. Po ceste jsem se stavil v jedne vesnicce na na caj s mlikem a pokracoval dal ve stoupani. Mezi 3 a 4 jsem dorazil do me zastavky pro dnesni den, vesnicky Beding (3690). Po ubytovani jsem si po dvou mesicich dopral pivo sice s vysokohorskou prirazkou, zato vsak s nadhernym vyhledem do okoli. K veceri byl jak jinak dalbhaat. Na veceri prisel i jeden z mistnich starsich pruvodcu, ktery umel trochu anglicky, takze jsme probrali co bych mohl ujit zitra. Rekl mi, ze by pro me nemel byt problem vylezt az nahoru nad jezero do vesnicky Chukhima, ktera je sice nyni opustena, ale je tam krasny vyhled na jezero a na “kopce” kolem. Taky me vysvetlil jak to tady funguje s zitim, coz je dost zajimave. Skoro kazda rodina ma baraky ve trech nebo vice vesnickach v udoli a behem roku mezi nimi “migruji”, podle toho jestli se zrovna pase dobytek nebo pestuji brambory. A opravdu, kdyz jsem prochazel nektere z nich, byly uplne opustene, petlice na dverich pribite hrebikama :-)
Rano jsem si dal budika na 5 a i kdyz prselo (a ja si samozrejme nechal pres noc venku ponozky), vyrazil jsem po snidani dal. Nastesti neprselo moc silne, jen tak krapalo. Rozhodl jsem se dojit do vesnicky Na (4180), coz je posledni tou dobou obydlena cast udoli, kde se ubytuju, odlozim nepotrebne veci a vystoupam nad jezero “nalehko”. Nasel jsem si baracek se starou babickou, ktera teda neumela vubec anglicky, ale domluvil jsem se s ni, ze za 500 rupii muzu prespat i s jidlem. Asi po trech vybornych cajech s mlikem na zahrati a po par trapnych pokusech o konverzaci jsem vyrazil k jezeru. Jake bylo mile prekvapeni, kdyz jsem videl, ze nejenom ze neprsi, ale zacinaji se mi i roztrhavat mraky. K jezeru uz to slo hodne pomalu, nejak se mi v te vysce nedychalo uplne dobre, takze jsem co chvili stal a kochal se pohledem po okoli. Asi po hodce a neco jsem konecne stal u jezera Tsho Rolpa (4580). Od jezera uz to mel byt jen kousek do vesnice Chukhima. Od jezera cesta znovu docela prudce stoupala, az jsem se dostal tak do 4800 metru, ale vesnice nikde. Kdyz jsem si sedl a chtel zacit vychutnavat vyhledy po okoli, dostavili se zrejme nasledky vystoupani skoro 3000 metru ve dvou dnech. Zacala se mi motat hlava a dost blbe se dejchalo. Bohuzel zrovna v ten moment se obloha temer uplne roztrhala a ja smutne sestupoval hledice na objevujici se hory. Nechtel jsem ale riskovat, ze tam nekde omdlim, kdyz kolem nebylo ani zivacka :-) Nastesti i od jezera byly vyhledy naprosto uchvacujici. Pacharmo (6273) a Bighpera-Go Shar (6328) byly krasne nasvicene nad jezerem a vedle nich bylo krasne videt sedlo, kterym se da dostat do Thame a dale az k Everestu: Tesi Lapcha (5755). Slibili jsme si s Barou, ze se jednou vratime, projdeme trek spolu a zkusime prejit timto sedlem az k Everest base campu. I kdyz me mistni pruvodce po par sklenickach raksi ujistoval, ze prechod toho sedla je bezproblemovy, na druhe strane se clovek musi 50 metru spustit supem dolu, coz na moje zavery asi nebude uplne idealni. No holt budu muset nejak potrenovat :-) Nejimpozantnejsi pohled vsak asi byl na Kang Nachugo (6735), ktery se tycil nad jezerem a stridave se objevoval a schovaval za mraky. Opet byl skvely dalekohled, se kterym jsem dlouho dobu sedel u jezera a pozoroval vsechnu tu krasu kolem. Asi kolem 4 jsem se vratil za babickou do chaloupky a cekaly na me brambory se soli – vynikajici! S babickou uz byla i jeji dcera, ktera take neumela anglicky, takze nase pokusy o nepalskou konverzaci smele pokracovaly :-) K veceri jak jinak dhal (jak jinak vyborny) a pred 8 uz jsem byl zalezlej v posteli, protoze byla hrozna zima. Nastesti bylo ve spacaku a dvou perinach pekne teploucko.
Rano jsem si dal budika na 4, chtel jsem se co nejdriv vratit zpatky, aby se o me zena nebala. Po pul 5 bylo uz i svetlo a po ranu krasne modro. Rozloucil jsem se s udolickem v Na a vyrazil na cestu zpet. Udoli prede mnou bylo krasne ponoreno do mlhy, ale hlavne za Bedingem zacal vykukovat Gaurishankar (7135). Takto me o pul 6 rano jeste nemrazilo, krasnejsi rozlouceni s udolim jsem si opravdu nemohl prat :-) Kousek za Bedingem jsem narazil na pruvodce, ktery prave vyrazel s manzelkou a nosicem smerem Kathmandu, tak jsem se k nim pripojil. Typek byl opravdu skvelej, na jeho hlasky fakt nezapomenu. “Tady mi loni spadl jeden Japonec a zlomil si nohu. Ale vis co, on mel ty velky boty, to je k nicemu, nejlepsi jsou tydle.” Ukazujice na svoje sandale, viz. foto. Nebo po rychlem probehnuti kamene strze“Tady musis rychle, padaj tady sutry. Jednou jsem tu sel yakem a padajici kamen ho zabil.” zapalujic si cigaretu a koukajic se na manzelku s krosnou jak pomalu prochazi strz. Po ceste jsme se stavovali kazdou chvilu na caj, ale hlavne me vytahl do paradni chatrce, kde prodavali jaci syr, tak jsem hned pekne kilo nakoupil. Na posledni zastavce jsme se rozloucili tradicne sklenkou raksi a ja pelasil za svoji lecici se zenou.
Fota:
1 - cesta ze Singhati do Simigaun
2 - zakladni skola v Simigaun s vyhledem na zasnezene kopecky
3 - hotylek v Singhati
4, 5 - Chekigo
6 - tahle krava se me dost bala, nevim proc
7 - prekrasne udolicko v Na
8 - dva kuzely, ktere se zacaly objevovat, kdyz jsem zdrhal s bolenim hlavy dolu
9 - Tesi Lapcha - cesta k Everestu pres Thame
10 - majestatni Kang Nachugo
11 - Pacharmo a Bighpera-Go Shar tycici se nad jezerem Tsho Rolpa
12 - Beding v rannich mracnech
13 - po ranu nasviceny Gaurishankar