Tapuae-o-Uenuku (Mt. Tappi)
Rano nas slunicko vytahlo kolem osme ze spacaku, bylo opet modro kam se podivas. No my se rozhodli uskutecnit plan, se kterym jsme jiz par dni laborovali. Vylezt na na Tapuae-o-Uenuku (nebo zkracene Mt. Tappi), coz je s 2,885 metry nejvyssi hora na sever od jiznich Alp, je dokonce o 80 metru vyssi nez nejvyssi hora severniho ostrova. Ale hlavnim duvodem, proc jsme na ni chteli vylezt je, ze jsme na ni posledni tydny neustale koukali, protoze je to posledni misto v sirokem dalekem okoli, kde se drzi snih. Vetsinou se hora zdolava tridennim trekem. Prvni den se vystoupa korytem reky k chatkam z 300 metru do 1440 metru. Druhy den se jde na vrchol a zpet k chatkam (prevyseni tedy temer 1440 metru) a treti den zpatky k silnici. Je to udajne pry take prvni hora, kterou zdolal Sir Edmund Hillary (jinde zase tvrdi, ze ji vyuzil jako trenink pri vystupu na Everest). Expedice se nakonec skladala pouze ze tri clenu (Matej, Kuba, Virginia), protoze Baru trapily kycle.
Protoze jsme jeste museli uklidnit povanocni spoust v baraku, vyrazili jsme prvni den dost pozde. K mistu, kde se zacina slapat, vede silnice, ktera je misty asfaltka, misty sterkova, takze i to zabere dost casu. Od auta jsme nakonec vyrazeli v hrozivy cas pul 4 odpoledne a to nas cekalo 22 km brodeni rekou proti proudu s prevysenim 1100 metru. Ja mel samozrejme jen jedny trekove boty (doposud je to nase jedina pevna obuv na Novem Zelande ;-)) a tak jsem nasadil sandale. Nastesti Tevy opet nezklamali a i kdyz se s nimi budu muset jiz brzy rozloucit, zachranily me, ze jsem mohl podniknout druhy den vystup se suchou nohou. Ale to predbiham. Vzhledem k tomu, ze jsme vyrazili dost narychlo, nebyli jsme uplne idealne pripraveni. Vystup k chatkam totiz neni skoro znacen a je potreba na zacatku trefit tu „spravnou reku“ z vice pritoku. To se nam nastesti povedlo a my se z vesela brodili rekou vzhuru. Nastesti bylo dost teplo, nebot reka nepatrila k nejteplejsim, takze nez nas opustilo slunko, bylo to docela i prijemne. Nacasovani jsme opravdu nemohli mit lepsi, poslednich asi 5 kilometru se jiz korytem nejde, coz nam zhruba vyslo na cas, kdy zalezlo slunko a zacinala byt docela zima. Kolem devate, kdyz uz se zacalo serit, jsme na obzoru uvideli obrysy dvou chat – nas cil! Stastni, ze nakonec nebudeme muset pres noc mrznout nekde venku, jsme jiz za tmy dorazili k chatkam. Nebyli jsme sami, byl zde i rodinny vylet ve slozeni otce a dvou synu, ale sympaticky nam nechali jednu chatku zcela prazdnou, takze jsme si mohli udelat vybornou veceri a zalehnout.
Samotny vystup na vrchol s navratem k chatkam vetsinou zebere 8 – 10 hodin, s tim, ze vzdalenost tam a zpet je pouhych 8 km! Z prvniho dne jsme byli docela zdevastnovani, takze se nam moc nechtelo vstavat. Na konec se nam podarilo vyrazit ne uplne nejdrive - v 9 hodin. Cesta od chatek jde dale podel reky a prvni polovina je celkem bezproblemova. Jde se po pekne vyslapane cesticce a ani prevyseni zde neni uplne drasticke. Aby jsme to nemeli tak jednoduche, rozhodli jsme se nevsimnout si odbocky na vrchol (coz neni az tak slozite, protoze stale zde neni zadne znaceni, kdyz clovek nepocita kamenne mohylky, ktere se na kamenitem podkladu dost lehce prehlizi) a vzali to podle sve orientace vlastni cestou. To se nakonec ukazalo jak nejvetsi vyzva celeho treku. Potrebovali jsme se dostat do sedla, ktere se nachazelo jiz kousek od vrcholu. Zde to jiz zacalo dost z ostra stoupat a na kamenitem podkladu i celkem slusne podkluzovat. To nejhorsi vsak melo jeste prijit. Asi poslednich sto metru do sedla jiz neslo jit, ale muselo se proste lezt. Problem byl v tom, ze skaly se hrozne drolily, takze si clovek musel davat obrovsky pozor, aby to s nim cele nespadlo. V jednom momente se mi pod nohama urvala skala a ja se nahoru pritahl jenom rukama. Teda uprimne jsem v zivote asi vic nahnano nemel, nebo si to aspon nepamatuju ;-)
Ale vysledek stal za to! V sedle uz jsme meli doslova na dosah ruky vrchol a uz se oteviraly prekrasne vyhledy vsude kolem. Po kratkem odpocinku a nejakem tom foceni jsme konecne vyrazili na posledni vrcholovou cast. Opet to misty bylo spise lezeni nez chozeni, ale v porovnanim s vystupem do sedlo to uz byla pohoda. Asi za pul hodinky od sedla jsme jiz stali na vrcholu a mohli se kochat neskutecnymi vyhledy do krajiny. Na jihu byly videt zasnezene vrcholky Jiznich Alp (Mt. Cook jednim z nich, ale ktery to mohl byt, jsme nemeli tucha), na severu priznacne Severni ostrov, no vsude kolem krasne tvarovane kopce pohori Kaikoura. Nastesti nam krasne vyslo pocasi. I kdyz pri vystupu bylo zatazeno a obavali jsme se, ze ani nic neuvidime, tesne pred vystupem na vrchol se nebe jako zazrakem otevrelo a my meli nadherny vyhled. Dokonce ani vitr moc nefoukal, tak jsme si na vrcholu dali zaslouzeny obed a skoro hodinku si tam jen tak vegetili.
Cestu zpatky jsme vzali po pravdepodobne oficialni ceste. Soudime to podle toho, ze bylo podel opravdu hodne kamenych pomnicku :-) Zrejme nejlepsi na celem sestupu dolu byly useky, kde jeste lezely zbytky snehu. Vzhledem k tomu, ze je to zde stale dost prikre, dalo se po snehu krasne jezdit i na botach. My jsme teda sjizdeli i po sutrakach, ale to ma tu nevyhodou, ze po par metrech mate boty plne malych kaminku a vyklepavat kazdych 10 minut boty neni zadna zabava. To jizda na snehu je naprosto bezpolestna. Zpatky na chatu jsme dorazili kolem 6 hodiny, takze nam vystup i s vegetem na vrcholu trval peknych 9 hodin.
Druhy den jsme uz jen sesli rekou k autu a celi znaveni se presunuli za Barou do kempu, ve kterem jsme se rozhodli stravit Silvestra.
Foto:
1 - to jsme jeste byli na spravne ceste ..
2 - pohled ze sedla na Mt. Alarm, coz je takove dvojce Mt. Tappi
3 - nejzaludnejsi cast vystupu (i kdyz to z te fotky moc nevypada ;-))
4 - vyhled ze sedla, tentokrat smer Kaikoura
5 - pod Mt. Tappi
6 - zaverecny vystup (vylez?)
7, 8, 9 - konecne na vrcholu!
10 - zaverecna lyzovacka na chatu ;-)